Peter Veger Věk: čerstvě 18 let
Petrova babička mu jako malému říkala jednu věc. Pořád dokola, při každé návštěvě, při každém rozloučení. "Petře, nedávej prsty kam nemáš." Peter přikyvoval, usmíval se a dělal si po svém. Byl to přece jen kluk a kluci si myslí, že pravidla platí pro ostatní.
Babička měla pravdu.
Dal prsty jedné ženě. Krásné, nudící se ženě, jejíž manžel nosil zlaté hodinky a měl v městě takové jméno, které se nevyslovovalo nahlas. Peter o tom nevěděl. Nebo věděl, ale bylo mu to jedno osmnáct let a pocit, že je nesmrtelný, dělají s člověkem divy. Tři týdny. Tolik mu stačilo, aby si pořádně zavedl prsty tam, kam rozhodně neměl.
Co přišlo potom, nepřišlo nahlas. Žádné výhružky, žádné scény. Jen ticho. Kamarádi přestali volat. Soused přestal zdravit. Jednoho rána našel před dveřmi papírek bez podpisu pár slov, žádný podpis, žádné vysvětlení. Nepotřeboval ho.
Sbalil dvě tašky a začal hledat.
Hledal místo, kam se jede, když doma přestane být bezpečno. Místo, kde tě nikdo nezná, nikdo se neptá a nikdo si nepamatuje, co jsi dělal minulý týden. Procházel mapy, letenky, fóra. A pak narazil na San Andreas.
Město jako magnet. Místo všech bytostí, co chtěly ve svém životě něco víc víc než šedý panel, víc než stejná hospoda každý pátek, víc než pomalý, předvídatelný život v malém městě uprostřed Evropy. Každý druhý tam přijel s prázdnou kapsou a velkýma očima. Peter mezi ně zapadl dřív, než vůbec přistál.
Koupil letenku. Jednosměrnou.
Čeká ho bohatství? Ženy? Drogy? Sláva, nebo průšvihy větší než ten, před kterým utíká? On sám neví. A právě to je na tom nejlepší poprvé v životě stojí před něčím, co ještě nemá odpověď. Před tím vždycky věděl, jak to dopadne. Teď neví nic.
A právě proto po tom tak touží.
