Jméno: Chiara (Kiara) “Alba” Romano
Narození: 5.11. 2005 Miláno, Itálie
Vzhled: Dlouhé černé vlasy, stažené v culíku, šedo-modré oči, na levém zápěstí pak vytetovaná růže s malými trny a lístečky. Světlá barva růže přechází z oranžové na bílou a z bílé na růžovou.
Povaha: Ledově klidná, mluví málo, tiše a k věci, má neuvěřitelný pozorovací talent, je zručná, v opravách věcí nachází klid, který ji lidé nedokážou dát, odmítá se zlomit, raději bude přežívat na ulici než aby se vrátila. Je to samotářka, která si drží lidi od těla, většinou komunikuje jen přes zpětné zrcátko nebo sklo taxíku. Často dělá že nerozumí aby lidé dávali menší pozor v její přítomnosti a ona je pak mohla analyzovat. Pokud uvidí že je někdo na tom stejně či hůře jako ona pomůže. Bojí se že pokud někoho pustí k tělu, znovu ji zradí nebo se jí pokusí “opravit”. Má instinktivní odpor k policii, církvi a starším mužům v pozici moci. Nosí u sebe křížek který ji připomíná její minulost, ale zároveň se jej nedokáže zbavit.
Koníčky: Ráda prozkoumává opuštěné místa, sbírá staré kovové části, poslouchá staré italské rock/opera písně, kreslí si technické nákresy
Život v Itálii
Na Chiaru se už od malička kladli velké požadavky, protože jako prvorozená půjde ve šlépějích svého otce a tedy že bude dělat farářku. I přes to, že ona i její sestra měly stejný sen a to stát se šéfkuchařem nebo si dokonce otevřít podnik. To se změnilo když v šestnácti oznámila své rodině, že je na stejné pohlaví. Otec dělal vše pro to, aby to tak nebylo, včetně tábora, který ale Chiaru nezlomil, ba naopak. Trvalo to rok, než to s ní vzdali a vyhodili ven na ulici.
Tam se hodně oháněla aby získala dost peněz. Vybírala popelnice, prodávala vše co se prodat dalo a dokonce sem tam měla i nějaké brigády ve kterých nevydržela moc dlouho, protože otec měl dost velký vliv na to, aby poštval věřící lidi proti ní. Až to dospělo do fáze, kde ji nikdo nechtěl najmout a ze všech míst kam došla jí vyháněli.
Pro Chiaru už nebylo v Miláně místo a tak se rozhodla odjet do té velké Ameriky, protože slyšela, že je to země neomezených možností. A taky to byla to její poslední možnost.
Před odletem si ještě nechala udělat tetování které znázorňovala to čím je a čím si prošla. Proto si na levé zápěstí si nechala udělat růži s malými lístky a trny a barvy růže byli ve světlých barvách, které přechází z oranžové do bílé a pak do růžové.
San Andreas - Příjezd
Letadlo z Říma dosedlo na ranvej LAX s těžkým žuchnutím, které Chiaru probralo z neklidného spánku. Když se otevřely dveře stroje, do kabiny vtrhl vzduch, který chutnal úplně jinak než v Miláně. Nebyl v něm cítit chladný kámen starých uliček ani drahý parfém jejího otce. Voněl po spáleném kerosinu, slané mořské vodě a něčem, co Chiara později identifikovala jako čistý, ničím neředěný stres velkoměsta.
Kráčela letištní halou a v rukou křečovitě svírala popruhy svého jediného batohu. Uvnitř měla všechno, co jí zbylo: pár kousků oblečení, nářadí po dědečkovi a ten skicák, který byl tehdy ještě skoro prázdný.
Když vyšla před příletovou halu, San Andreas ji udeřilo do tváře. Ta velikost ji ochromila. Všude byly nápisy v angličtině, kterou znala jen z technických manuálů, a davy lidí, kteří se nekoukali jeden druhému do očí.
Vytáhla z batohu černou kšiltovku a narazila si ji hluboko do čela. Byl to její první obranný val. Schovala své ledově modré oči před kalifornským sluncem, které jí připadalo příliš agresivní a falešné.
„Taxi?“ křikl na ni jeden z řidičů.
Chiara se na něj podívala. V ten moment se v ní něco zlomilo a znovu spojilo. Už nebyla Chiara, dcera, která musela poslouchat. Byla to holka, co nemá co ztratit.
„Sì... taxi,“ odpověděla tichým, chraplavým hlasem.
Když nastupovala do toho žlutého, omláceného auta, netušila, že ho za pár týdnů bude sama řídit. Sledovala z okénka mrakodrapy, které míjeli, a v duchu si slíbila, že tohle město ji nikdy nedostane na kolena. Vytáhla skicák a na první stránku, úplně dolů do rohu, si udělala malou čárku. Den první. Svoboda.
První noc pod skutečnou střechou
Po týdnu v Los Santos vypadala Alba (tehdy ještě pro svět Chiara) jako stín. Spala v opuštěných vracích, ruce měla rozdrásané od ostrých hran plechovek a kovového šrotu, který každou noc tahala z kontejnerů v Cypress Flats.
Toho večera stála před přepážkou sběrny surovin v La Puerta. Na váhu hodila poslední úlovek – těžké měděné cívky ze starého průmyslového generátoru, který našla rozebraný za jednou halou. Chlápek za sklem, nějaký Joe, jí beze slova odpočítal hrst zmačkaných dolarovek.
Alba ty peníze v kapse pevně sevřela. Bylo to dost. Konečně dost.
Nezamířila do fastfoodu, i když měla hlad. Šla rovnou k motelu Perrera beach motel na kraji města. Zaplatila za nejlevnější pokoj, popadla klíč a zamkla se uvnitř. První, co udělala, bylo, že se osprchovala – smyla ze sebe týden špíny, oleje a prachu z amerických ulic.
Potom si sedla na kraj proležené postele. Na nočním stolku ležel její italský pas. Jméno Chiara na ní křičelo z té stránky jako připomínka všeho, co musela být, aby se zavděčila otci a církvi. Vytáhla svůj skicák. Rozevřela ho na první čisté stránce.
Venku za oknem se barva oblohy nad mrakodrapy začala měnit. Šedá se vpíjela do oranžové a zlatorůžové. V Los Santos začínalo svítat.
Alba se podívala na to světlo pronikající špinavým oknem. Vzpomněla si na italské slovo pro tenhle moment. Alba. Úsvit. Konec tmy.
Vzala tužku a přes celou stránku skicáku napsala to slovo: ALBA.
V ten moment Chiara přestala existovat. Ta holka, co sbírala odpadky, aby přežila, právě dostala jméno, které si sama vybrala. Tohle byl její úsvit v Americe. Už nebyla ničí dcera, ničí loutka. Byla Alba. Mechanik, řidič, samotář.
Zavřela skicák, narazila si svou černou kšiltovku na mokré vlasy a poprvé po týdnu usnula beze strachu, že ji někdo ze sna vyžene.
