Jméno: Richard "Richie" Wick
Datum narození: 26.1.1985
Místo narození: Jerevan, Arménie
Jmenuju se Richard Wick, ale přátelé, kterých už moc nemám, mi říkají Richie. Ačkoli to zní jako přezdívka nějakýho akčního hrdiny z béčkovýho filmu, realita je o dost šedivější. Býval jsem policista. Ne někde v Los Angeles nebo New Yorku, kde byste čekali velké honičky a dramatické přestřelky. Ne, moje revír byla Arménie. Konkrétně Jerevan.
Tam jsem se učil poznávat temnou stranu lidí. Korupce, mafie, politika – všechno propojený jako pavučina. Ze začátku jsem byl ten naivní kluk, co věří, že zákon může přebít všechno to svinstvo. Ale roky na ulici mě změnily. Viděl jsem, jak systém žere lidi zaživa. Kolegové, co brali úplatky, šéfové, co koukali jinam, když se to hodilo. A když jsem já odmítal hrát podle jejich pravidel, rychle jsem pochopil, že nepřátelé nejsou jen tam venku, ale i ve vlastních řadách.
Vyhořel jsem. Doslova i obrazně. Jednou v noci jsem seděl u stolu v našem malým bytě a koukal na odznak, co ležel vedle prázdné lahve whisky. V tu chvíli jsem věděl, že je konec. Všechno mě to dusilo. Potřeboval jsem pryč.
Teď jsem tady. V novým městě, nový zemi, s jediným kufrem a přízvukem, co mě vždycky prozradí. Myslel jsem, že Amerika bude ten sen, ale realita je daleko drsnější. Bez kontaktů a bez peněz jsem nikoho nezajímal. Ze začátku jsem bral všechno – dělal jsem noční hlídače v supermarketu, uklízel garáže a dokonce chvíli i myl auta na benzínce.
Jenže starý zvyky nezmizí. Ať chci nebo ne, pořád si všímám detailů. Lidi, co mají peníze, ale nezapadají do okolí. Kluci, co dělají na oko frajery, ale z očí jim kouká strach. Město má svý vlastní pravidla, a pokud tu chceš přežít, musíš se do nich ponořit. Já se ale zařekl, že už nikdy nechci zpátky do té špíny, co jsem opustil v Jerevanu.
Ale jak dlouho to vydržím? Kolikrát už jsem slyšel, jak někdo mluví o práci, co "potřebuje chlapa, co ví, kdy držet jazyk za zuby"? Kolikrát už jsem si říkal: "Richarde, tohle je přesně to, co umíš"?
Každý večer sedím v baru, popíjím laciný pivo a přemýšlím, co dál. Někdy se mi zdá, že jsem jen stín sebe sama. Ale možná je to právě to, co potřebuju. Nebýt tím spravedlivým, co pořád bojuje s větrnými mlýny. Možná je čas, abych se smířil s tím, že svět není černobílý, a že nový život znamená i nový já.
A tak čekám. Na ten správnej moment. Na práci, co mě vrátí zpátky do hry. Na lidi, co mi ukážou cestu. Možná ještě nejsem úplně ztracený. Ale jedno vím jistě – Richard Wick už nikdy nebude tím, kým byl.
